Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Rick Yancey: Nekonečné moře
24. červen 2017 | 16.37 |
Hned po dočtení Páté vlny jsem sáhla po jejím pokračování a musím říct, že se mi četlo podstatně líp než první díl, u kterého jsem měla problém, že jak jsem znala děj i konec z filmové verze, u některých částí jsem se nudila. Nekonečné moře mi přišlo napínavé celé a hned na začátku jsem se docela vážně bála, že Zombie zemře na svá zranění, která utržil při záchranné misi na vysvobození Nugeta alias Sama, neb jestli se něco nezměnilo, tak depresivnost celého příběhu :o). I tady se objevují nekonečné úvahy hraničící s filozofováním, proč vlastně mimozemšťané provádí čistku planety Země od lidí způsobem, jakým ji provádí, jakože proč na to jdou tak zdlouhavě a zbytečně složitě, jako by chtěli lidi co nejvíc potrápit a rozdrtit je nejen fyzicky, ale hlavně je zlomit psychicky, vymýtit z planety všechnu lidskost. Navíc vyvstává celkem zásadní otázka, že pokud jsou mimozemšťané skutečně už jen pouhé vědomí v počítači, které je možné přenést do lidí, proč jich tolik pozabíjeli, když je de facto potřebují jako své hostitele – to je trochu nelogické, ale bohužel ani v téhle knize se žádné z odpovědí nedozvíte :o(. Sice vím, že je to teprve prostřední díl série, ale i tak bych se docela ráda posunula někam dál, než abych coby čtenář jen přihlížela, jak se hlavní hrdinové pídí po nesmrtelnosti brouka a postupně jeden po druhém umírají, resp. jsou zabíjeni nepřáteli.
"Monitor se rozsvítí. Pulz, krevní tlak, dýchání, teplota...
"Tohle tě pomůže uklidnit," zamumlá žena s laskavýma očima a tichým hlasem. "Trochu to štípne."
Bodnutí jehly. Stěny se rozplynou do bezbarvé nicoty. Uběhne tisíc let. Jsem jako prach pod botou času. Hlasy se motají, tváře zvětšují. Tenká pěna pode mnou se rozplyne. Pluju v nekonečném oceánu bělosti.
Z mlhy se ozve hlas. "A teď se vrátíme k problému krys, ano?"
Vosch. Nevidím ho. Jako by jeho hlas neměl zdroj. Slyším ho odevšad a odnikud, jako by byl ve mně.
"Přišla jsi o domov. A ten pěkný a jediný, který jsi místo něj našla, je zamořen škůdci. Co můžeš dělat? Jaké máš možnosti? Smířit se s tím a žít v míru s destruktivními škůdci, nebo je vyhubit dřív, než zničí tvůj nový domov? Řekneš si: ,Krysy jsou odporná stvoření, nicméně to jsou živá stvoření se stejnými právy jako já‘? Nebo si řekneš: ,S krysami se nesnášíme. Jestli tu chci žít, tihle škůdci musí umřít‘?"
Z dálky tisíců mil slyším pípat monitor, jenž zaznamenává tlukot mého srdce. Moře se zavlní. Zvedám se a padám s každou vlnkou na hladině.
"Ovšem o krysy tu ve skutečnosti nejde." Jeho hlas duní silně a tupě jako hromobití. "Nikdy o ně nešlo. Jejich vyhubení je nezbytné. Jde o ten způsob, to tě trápí. Skuteční problém, ten základní, jsou balvany."
Bílý závoj se rozhrne. Pořád se vznáším, ale tentokrát vysoko nad Zemí v černé prázdnotě zaplavené hvězdami. Slunce na horizontu barví povrch planety pode mnou do zlatova. Monitor zoufale pípá a ozve se hlas. "Ach, kruci." A vzápětí Vosch: "Dýchej, Mariko. Jsi tu dokonale v bezpečí."
Dokonale v bezpečí. Tak proto mi dali sedativa. Kdyby to neudělali, moje srdce by se pravděpodobně zastavilo. Účinek je trojrozměrný, k nerozeznání od reality, až na to, že ve vesmíru bych nedýchala. Ani bych neslyšela Voschův hlas na místě, kde zvuk neexistuje.
"Taková byla Země před šedesáti miliony let. Nádherná, že ano? Nedotčený ráj. Atmosféra předtím, že jste ji otrávili. Voda předtím, než jste ji zakalili. Půdě svěží životem, než jste ji jako hlodavci rozdrtili na kousky, abyste nakrmili svoje neukojitelné chutě, a postavili na ní svá špinavá hnízda. 
Mohla zůstat neposkvrněná dalších šedesát milionů let, neznečištěná vaší savčí nenažraností, kdyby se nesetkala s mimozemskou návštěvou velkou jako čtvrtina Manhattanu."
Mohla zůstat neposkvrněná dalších šedesát milionů let, neznečištěná vaší savčí nenažraností, kdyby se nesetkala s mimozemskou návštěvou velkou jako čtvrtina Manhattanu."Proletí to kolem mě, poďobané a rozeklané, poskvrní to hvězdy, jak se to řítí dolů k planetě. Když to prorazí atmosféru, spodní polovina asteroidu začne zářit. Jasně žlutě, pak bíle.
"A tohle rozhodne o osudu světa. Kámen."
Teď stojím na pobřeží rozlehlého mělkého moře, vidím asteroid, jak padá, malou tečku, jako bezvýznamný kamínek.
"Když se prach po tom nárazu usadí, tři čtvrtiny veškerého života na Zemi zmizí. Svět skončí a svět znovu začne. Lidstvo vděčí za sovu existenci malému vesmírnému rozmaru. Balvanu. Je to opravdu pozoruhodné, když o tom přemýšlíš."
Země se zatřese. Vzdálená rána, pak děsivé ticho.
"A zde leží ta hádanka, ten rébus, kterému jste se vyhýbali, protože postavit se tomu problému by zbouralo veškeré základy, není-liž pravda? Vzpírá se to vysvětlení. Činí to vše, co se stalo, nemožně absurdním, nesmyslným, disharmonickým."
Moře se rozbouří, horká pára se řítí a víří. Voda se vaří. Žene se ke mně obrovská vlna prachu a kamení, zatemňuje oblohu. Vzduch se naplní kvílivým vřískáním, snad řevem umírajícího zvířete.
"Nemusím vyslovit očividné, že ne? Ta otázka tě trápila velice dlouho."
Nemůžu se pohnout. Vím, že to není skutečné, ale panika se na mě valí jako ta dunící stěna páry a prachu. Miliony let evoluce mě naučily věřit svým smyslům a primitivní část mého mozku neslyší racionální část, která řve jako umírající zvíře: Není to skutečné, není to skutečné.
"Elektromagnetická vlna. Obří kovové tyče pršící z oblohy. Virová nákaza..." Jeho hlas s každým dalším slovem sílí a ta slova jsou jako zahřmění nebo podpatek dopadající boty. "Spící agenti vložení do lidských těl. Armády děti s vymytými mozky. Co to je? Tohle je ta zásadní otázka. Jediná, na které skutečně záleží: Proč se s tím vším trápit, když jediné, co by mělo stačit, je opravdu velký balvan?"
Vlna se přese mě převalí a já se topím." (str. 206-209)
Jinak hodně silné kafe jsou ony lidské bomby, kdy mimozemšťané dávají malým dětem, které unesli a byli příliš malé na vojenský výcvik, do krku speciální výbušninu, jejímž spouštěčem je oxid uhličitý, který vydechujeme, tzn. jakmile se kolem zbídačeného dítěte seskupí větší množství lidí, aby mu pomohli, bomba vybuchne – to už mi přišlo fakt odporné a nemorální, až hraničící s úchylárnou :o(. Každopádně hlavní hrdinkou druhého dílu se stává spíš Eso ze Zombieho jednotky než Cassie Sullivanová, a to především v druhé půlce knihy, která je vlastně jen o ní a o tom, jak se dostane do zajetí zpátky k veliteli Voschovi a jak se jí snaží změnit na dalšího Evana Walkera (hostitelé totiž byli geneticky vylepšení, mají pevnější kosti, v případě potřeby i snížený práh bolesti, vylepšený sluch i zrak, jsou rychlejší, mají větší výdrž atd. atd., prostě jsou trochu jako kyborgové, což i vysvětluje, jak je možné, že Evan přežil všechny předešlé eskapády :o), přičemž se víc než sblíží s vojákem jménem Břitva. Trochu mi to tím neustálým podezříváním, co je skutečné a co je jen lest, která má člověka prozradit, připomínalo Orwellovo 1984 – já vím, že si řeknete, že je dost nadnesené srovnávat teenagerskou sérii s takovou klasikou, ale byl tu tentýž psychologický efekt, kdy si hlavní hrdina není jistý, co je pravda a co manipulace, kdo je skutečný přítel a kdo jen figurkou ve hře, a že se vlastně nedá vůbec nikomu věřit, včetně onoho neustálého hloubání a hledání východiska, které ale nejspíš stejně neexistuje, zkrátka neuvěřitelně depresivní ladění.
"Do místnosti vejde ten blonďatý voják, kterého jsem praštila do hrdla. Nese tác s jídlem: plátek nějakého tajemného šedého masa, brambory, hromádka fazolí a vysoká sklenice s pomerančovým džusem. Odloží tác vedle postele, stlačí knoflík, aby mě postel zvedla do sedu, přitočí tác ke mně a pak tam stojí se založenými pažemi, jako by na něco čekal.
"Dej mi vědět, jak to chutná," zašeptá ochraptěle. "Nemůžu jíst pevnou stravu nejméně další tři týdny."
Pokožku má bledou, jeho hnědé, hluboko posazené oči se tak zdají ještě tmavší. Není velký, ani svalnatý jako Zombie, ani zavalitý jako Piškot. Je vysoký a štíhlý jako závodní plavec. Vyzařuje z něj tichá síla, ze způsobu, jak se pohybuje, ale především z jeho očí. Pečlivě kontrolovaná síla skrytá těsně pod povrchem.
Nejsem si jistá, co čeká, že řeknu. "Promiň."
"Překvapila jsi mě." Bubnuje prsty na předloktí. "Nebudeš jíst?"
Zavrtím hlavou. "Nemám hlad."
Je to jídlo skutečné? Je skutečný ten kluk, který to přinesl? Ta nejistota mě drtí. Topím se v nekonečném moři. Pomalu klesám, síla temné hlubiny mě táhne níž, připravuje mě o dech, ždímá mi ze srdce krev.
"Vypij ten džus," zamračí se. "Říkali, že bys měla aspoň vypít ten džus."
"Proč?" hlesnu. "Co je v tom džuse?"
"Trochu paranoidní?"
"Trochu."
"Odebrali ti asi půl litru krve. Proto řekli, abys vypila ten džus."
Nepamatuju si, že by mi odebírali krev... "Proč mi vzali krev?"
Zírá na mě nehybnýma očima. "Kéž bych si jen vzpomněl. Říkají mi úplně všechno."
"Co ti řekli? Proč jsem tady?"
"Neměl bych s tebou mluvit," odpoví. "Řekli nám, že jsi VIP. Hodně důležitej vězeň." Zavrtí hlavou. "Nerozumím tomu. Za starých dobrých časů Dorotky prostě... zmizely."
"Nejsem Dorotka."
Pokrčí rameny. "Na nic se neptám."
Ovšem já potřebuju, aby mi na pár otázek odpověděl. "Víš, co se stalo s Pusinkou?"
"Snědli ji s ostatním cukrovím, co jsem slyšel."
"S cukrovím?"
"To byl vtip."
"Nechápu to."
"No, to máš blbý."
"Ta malá holka, kterou přivezli vrtulníkem se mnou. Byla vážně zraněná. Musím vědět, jestli je naživu."
Vážně přikývne. "Hned se na to vrhnu."
Jdu na to špatně. Nikdy jsem neuměla s lidmi dobře vycházet. Na druhém stupni základky mi přezdívali "Její Veličenstvo Marika" a podobnými jmény. Možná bych měla navazovat vztahy jinak než nadávkami. "Jmenuju se Eso."
"Báječný. S tím musíš být moc spokojená."
"Připadáš mi povědomý. Byl jsi v táboře Ráj?"
Začne odpovídat, ale pak se zarazí. "Nařídili mi, abych se s tebou nebavil."
Skoro vyhrknu: Tak proč jsi tady? Ale včas se ovládnu. "Pravděpodobně dobrý nápad. Nechtějí, abys věděl, co vím já."
"Ach, já vím, co ty víš. Že je to všechno lež, že nás nepřítel obelstil, že nás zneužívají, abychom odstranili přeživší, bla bla bla. Obvyklý kecy Dorotek."
"To jsem si dřív taky myslela," přiznám. "Teď si tím nejsem tak jistá..."
"Vypij ten zatracenej džus, ať už můžu jít," pobídne mě.
"Prozraď mi svoje jméno a já ho vypiju."
Zaváhá, pak odpoví: "Břitva."
Vypiju džus. Břitva zvedne tác a odejde. Aspoň znám jeho jméno. Malé vítězství." (str.212-214)
Nicméně mě to aspoň utvrdilo v tom, že si nebudu kupovat třetí díl v papírové podobě neb tohle nejsou knihy, které bych si s chutí přečetla někdy v budoucnu znova, byť tomu musím nechat, že jakmile jsem začala číst druhý díl, docela mě to chytlo a četla jsem pořád dál a dál a byla jsem zvědavá, co se bude dít, ale možná jsem na tohle už moc stará nebo naopak naivní, každopádně mám pořád radši přinejmenším částečně šťastné konce nebo aspoň nadějné vyhlídky, což mi tady chybí a nějak nevidím důvod, proč číst trilogii o tom, kterak mimozemští bastardi nakopou zadek a postupně utrápí, zdeptají a pozabíjí i posledního člověka na Zemi :o(. Tohle je totiž myslím scénář, který je každému jasný, že by nastal, kdyby k nám opravdu nějací vyspělí vetřelci přiletěli, takže proč o tom jako číst? Když už, tak bych radši četla nějaký "návod", jak podobně beznadějnou invazi přežít, v čem se skrývá naše nejsilnější stránka nebo tak něco :o)
"Grace poznal – možná by se lépe hodilo slovo našel – to léto, kdy měli oba šestnácté narozeniny, na festivalu v Hamilton County. Evan stál vedle stanu s exotickými zvířaty se svou sestrou Val, která chtěla už od rána, co sem přijeli, vidět bílého tygra. Byl srpen. Fronta byla dlouhá. Val byla unavená, mrzutá a ulepená potem. Odkládal to. Nerad se díval na zvířata v kleci. Když se jim zahleděl do očí, něco v jejich zorničkách mu pohled oplatilo.
Našel Grace jako první. Vedle stánku se sladkostmi držela v ruce kapající klínek melounu. Blonďaté vlasy jí padaly do půli zad, měla studené, téměř arktické rysy, obzvlášť ty ledově modré oči. Rty se jí leskly šťávou a cynicky se šklebila. Otočila se k němu a on se rychle zadíval stranou, do tváře své mladší sestry, která bude za necelé dva roky mrtvá. Skutečnost, kterou v sobě nosil, uzamčenou v jiné tajné místnosti. Občas to bylo obtížné setřást – to vědomí, že každý obličej, který viděl, bude brzy patřit mrtvole. Jeho svět byl obydlen žijícími duchy...
Uvnitř stanu za ocelovou mříží bílý tygr v horku lapal po dechu. Malé děti ho zepředu obklopily. Za nimi cvakaly foťáky a telefony. Tygr zůstal k té pozornosti královsky lhostejný.
"Nádherný," zamumlal zastřený hlas do Evanova ucha. Neotočil se. Aniž by se ohlédl, věděl, že je to ta dlouhovlasá blondýnka se rty od šťávy z melounu. Expozice byla plná. Její nahá paže se otřela o jeho.
"A smutný," dodal Evan.
"Ne," namítla Grace. "Mohl by prorazit tu mříž za dvě vteřiny. Za tři roztrhat dítěti obličej. Ale on si vybral, že bude tady. V tom je ta nádhera."
Zadíval se na ni. Takhle zblízka byly její oči ještě podivnější. Upřely se do jeho a on v ohromujícím okamžiku poznal tu bytost ukrývající se uvnitř Gracina těla.
"Měli bychom si promluvit," zašeptala Grace.
Po setmění Ferrisovo obří kolo svítilo. Hlasitě puštěná hudba zněla dutě. Dav uprostřed se hemžil. Ustřižené šortky, žabky, pach kokosového mléka na opalování. Kolébání pupkatých mužů s kšiltovkami na hlavách, mozolnatýma rukama a peněženkami připevněnými k poutkům na opasku a nadouvajícími zadní kapsy.
Evan odvedl Val k jejich matce, pak zamířil k obřímu kolu, kde nervózně čekal na Grace. Vynořila se z davu a držela velké plyšové zvíře: bílého bengálského tygra s jasně modrýma očima, jen lehce tmavšíma, než měla ona sama.
"Jsem Evan," řekl.
"Grace."
Pozorovali obrovské kolo, jak se otáčí na pozadí nafialovělé oblohy.
"Myslíš, že se nám bude stýskat, až bude po všem?" zeptal se.
"Mně ne." Nakrčila nos. "Strašně páchnou. Nemůžu si na to zvyknout."
"Jsi první, kterou jsem potkal od..."
Přikývla. "Taky jsi první. Myslíš, že je to náhoda?"
"Ne."
"Neměla jsem v plánu sem dnes jít, ale když jsem se ráno probudila, jako by mi malý hlásek řekl: Jdi. Slyšel jsi to taky?"
Přikývl. "Jo."
"Dobrá." Znělo to, jako by se jí ulevilo. "Tři roky jsem přemítala, jestli jsem se nezbláznila."
"Nezbláznila."
"Tys nad tím nepřemýšlel?"
"Už ne."
Šibalsky se usmála. "Nechceš se trochu projít?"
Procházeli se po opuštěné výstavní ploše a posadili se na tribuny. Objevily se první hvězdy. Noc byla teplá, vzduch vlhký. Grace měla na sobě šortky a bílou halenku bez rukávů s krajkovým límečkem. Když jí seděl nablízku, cítil vůni lékořice.
"Tohle je ono," řekl a kývl k prázdné ohradě s rozbitou podlahou pokrytou pilinami a mrvou.
"Co?"
"Budoucnost."
Zasmála se, jako by řekl vtip. "Svět končí. Svět končí a zase začíná. Vždycky to tak bylo."
"Nikdy ses nebála toho, co přijde? Nikdy?"
"Nikdy." Objala vycpaného tygra na klíně. Zdálo se, jako by její oči přejímaly barvu čehokoli, na co se podívala. Nyní vzhlížela k temné obloze a její oči byly hluboce černé.
Bavili se několik minut ve svém mateřském jazyce, ale bylo to obtížné a rychle to vzdali. Spousta slov byla nevyslovitelných. Všiml si, že potom byla mnohem klidnější. Uvědomil si, že se nebála budoucnosti, ale strašila ji minulost – obávala se toho, že stvoření v jejím těle je výmyslem narušeného mozku mladé lidské holky. Setkání s Evanem jí potvrdilo její existenci.
"Nejsi sama," řekl. Shlédl a všiml si, že ho drží za ruku. Jednou rukou jeho, druhou tygříka.
"To bylo to nejhorší," přikývla. "Pocit, jako bys byl jediný v celém vesmíru. Cítíš to tady," dotkla se hrudi, "a nikde jinde."
O pár let později si přečetl něco podobného v deníku šestnáctileté holky, té, kterou našel a ztratil, našel a opět ztratil:
Někdy si myslím, že jsem možná poslední člověk na Zemi." (str. 100-104)
V Nekonečném moři je taky hezky vidět, a to se autorovi fakt povedlo, že když neznáte motivaci svého protivníka, důvod proč dělá to, co dělá, a co vlastně potřebuje, nemáte v ruce vlastně žádnou zbraň a bude se vám proti němu hodně těžko bojovat a tím pádem je vaše případné vítězství dost nepravděpodobné. Vím, že kdyby k něčemu podobnému skutečně došlo, bylo by to stejné – pochybuju totiž, že by mimozemská invaze vyhlásila rozhlasem, proč si vybrala zrovna naši planetu, k čemu ji potřebuje a proč nás musí všechny vyhubit nebo zotročit atd. Proto se taky Eso snaží celou dobu přijít na kloub Voschovým pohnutkám a tomu, co je vlastně zač, ale nejsem si moc jistá, jestli se jí to ve třetím díle podaří, začínám se totiž bát, jestli tahle série nebude podobný případ jako třeba Divergence a ono konečné rozuzlení nebude jakože rádoby hodně překvapivé, ale vlastně hodně překombinované :o(. No, uvidíme...